Říká se, že pořádek je půl zdraví. Jenže kdo někdy měl na stole hromadu papírů, a přitom udělal nejvíc práce, ví, že to není tak úplně pravda. Ne vždy je chaos nepřítelem. Někdy je to prostě způsob, jakým náš mozek dává věcem smysl. A někdy i ten největší nepořádek má svoji logiku. Jen ji zvenčí nikdo nevidí.
Proč mozek miluje systém?
Náš mozek má rád jasné struktury, opakování a řád. Cítí se v nich bezpečně. Proto je uklizený byt pro většinu lidí synonymem klidu. Mozek nemusí řešit stovky vizuálních podnětů a může se soustředit jen na to podstatné. Výzkumy z oblasti neuropsychologie dokonce potvrzují, že lidé, kteří dlouhodobě žijí v nepořádku, mají vyšší hladinu stresových hormonů a horší schopnost koncentrace.
Čistý prostor znamená méně vizuálního hluku, méně rozhodnutí a menší tlak. Proto po úklidu často přichází pocit lehkosti, jako by se vyčistila nejen místnost, ale i hlava. Pořádek totiž mozek čte jako signál, že „je vše pod kontrolou“. A tahle iluze klidu je často přesně to, co člověk potřebuje po dni, kdy kontrolu nad ničím neměl.
Proč se v chaosu některým lidem přemýšlí líp?
Jenže stejně jako má mozek rád systém, potřebuje i trochu podnětů, jinak se začne nudit. A právě tady přichází na scénu „kreativní nepořádek“. Mírný chaos aktivuje jiné části mozku. Ty, které souvisejí s představivostí a tvořivostí. Lidé, kteří pracují v lehce neuklizeném prostředí, častěji přicházejí s originálními nápady než ti, kteří sedí v dokonale srovnané kanceláři.
Neznamená to ale, že by bylo zdravé žít v hromadě špinavého prádla. Spíš jde o to, že lehká neuspořádanost dává mozku prostor k volnému myšlení. Když věci nejsou přehnaně srovnané, naše pozornost se nemusí držet pevných vzorců a má větší šanci spojovat souvislosti, které by jinak unikly.
Pořádek jako společenský ideál
Kultura západního světa má tendenci spojovat pořádek s morálkou. Uklizený byt = zodpovědný člověk. Urovnaný stůl = organizovaná hlava. Jenže tohle zjednodušení nefunguje vždycky. Pořádek může být i způsob kontroly a snaha udržet si klid v chaosu života. A naopak nepořádek nemusí znamenat lenost, ale přirozený důsledek života, kde se děje hodně věcí zároveň.
Nepořádek sám o sobě není problém, dokud nezasahuje do běžného fungování. Když vás obklopují věci, které vám dělají radost, ale ostatní by je označili za „bordel“, je to pořád v pořádku. Důležité je, jestli vám prostor slouží, nebo vás dusí.
Úklid pak není morální povinnost, ale spíš druh terapie. Pro někoho cesta, jak se vyrovnat s přetížením, pro jiného nutnost, aby mohl vůbec přemýšlet.
Kdy se chaos mění v problém
Rozdíl mezi tvůrčím nepořádkem a vyčerpávajícím chaosem bývá tenká hranice. Poznáte ji snadno. Pokud se už v prostoru necítíte dobře, nepořádek vás zahlcuje nebo se vám do úklidu ani nechce, protože nevíte, kde začít, je to signál, že se z přirozeného neřádu stal balvan.
Mozek v takovém prostředí ztrácí schopnost regenerovat. Neustálé množství vizuálních podnětů vytváří pocit přetížení, který se sčítá s každodenním stresem. Tělo má pocit, že něco visí ve vzduchu, a tím pádem nikdy úplně nevypne. Právě v těchto chvílích pomáhá udělat alespoň symbolický krok, jako třeba uklidit jen jeden kout nebo poličku. Mozek potřebuje jasný začátek, aby se chytil. Když se prostor začne čistit, postupně se uleví i hlavě.
Jak najít vlastní rovnováhu?
Neexistuje univerzální míra pořádku. Každý má jinou hranici, kdy se mu doma dýchá dobře. Někomu vyhovuje minimalistická čistota, jiný potřebuje mít kolem sebe vrstvy věcí, které mu připomínají život. Důležité je vnímat, jak prostředí působí na vaši energii. Jestli vás inspiruje nebo vyčerpává.
Mozek si totiž pamatuje prostředí. Když se cítí bezpečně, začne tvořit, přemýšlet a odpočívat. Když se cítí zahlceně, uzavírá se. Někdy proto dává větší smysl pustit si hudbu, odsunout papíry a dát si kávu než posedle utírat prach.
Úklid i nepořádek jsou jen dva způsoby, jak mozek reaguje na realitu. Jednou potřebuje klid a řád, jindy trochu chaosu a volnosti. A možná právě v té kombinaci se skrývá největší tajemství dobře fungující domácnosti. Prostoru, kde se dá volně dýchat i žít.
Zdroj textu: https://www.sciencedirect.com, https://news.yale.edu
Zdroj foto: www.freepik.com